Študentské stránky | Bazár skrípt | Odkazovač | Linky

Hľadaj aj na .sk .cz webe


Untitled Document

Islám

Nejmladší z monoteistických světových náboženství založil svým zjevením Muhammad (*asi 570 - +632). Islám pochází ze západního pobřeží arabského poloostrova (viz Arábie), z měst Mekky a Medíny. Slovo "islám" znamená tolik co "odevzdání se Bohu" (viz Alláh) a je jménem, které sám Muhammad zvolil nově založenému náboženství. Ten, kdo se odevzdá Bohu, je muslim. Muslimové sami se vyhýbají pojmu mohamedán, Muhammada přijímají jen jako prostředníka Božího poselství, což se považuje za jeho jediný zázrak.

Muslimové kritizují křesťanství za víru v Ježíše jako Syna Božího, kdežto v islámu je považován jen za jednoho z proroků, a jako Muhammad je jen člověk. Islám je vyznáním víry v jednoho všemohoucího Boha a zároveň také zákonem zjeveným od Boha skrze Muhammada. Poslušností a následováním tohoto zákona je muslim veden k Bohu. Základem islámu je korán a sunna (viz hadíthy). O tento základ se opírá islámská společnost (viz umma). Existence Boží se podobně jako v bibli předpokládá bez dalšího odůvodnění. V raných a základních pasážích zdůrazňuje korán dobrotu a všemohoucnost, ale i přísnost jediného Boha. Třetím rysem Božího bytí je jeho tvůrčí činnost. V protikladu ke Starému zákonu se tvůrčí akt v koránu popisuje jako trvale pokračující proces, do něhož Bůh může zasahovat svou všemohoucností. Další ústřední součástí islámské představy Boha je Bůh jako soudce při posledním soudu. Kritériem, podle něhož bude Bůh soudit, jsou dobré nebo špatné skutky člověka, a především jeho víra v Boha. Člověk má svobodu rozhodnout se pro cestu víry v Boha a žít svou víru v souhlase s učením o povinnostech, nebo zvolit cestu nevěry. V praxi není život bez náboženství pro muslima myslitelný. Není-li člověk muslim, musí alespoň patřit k jiným náboženstvím Písma (viz ahl al-Kitáb). Ti, které Bůh shledá spravedlivými, půjdou do nebe a tam budou žít v zahradě Edenu na věky. Ostatní budou předáni peklu a musí tam pykat. Silné zdůraznění ústředních pojmů islámské představy Boha v starších súrách koránu je chápáno jako ohraničení vůči starým tradicím. Podle islámského pojetí obsahuje korán zjevení předané Bohem přímo nebo skrze anděla Muhammadovi. Korán tedy podle toho není kniha v obvyklém smyslu, nýbrž psané, neměnné slovo Boží. Ortodoxní pojetí, to znamená státoprávní mínění islámských učenců, resp. čtyř klasických právních škol, vychází z toho, že korán nevznikl jednorázovým tvůrčím aktem Alláha, nýbrž vyjadřuje věčně existující vůli Boží. Je tak věčným atributem Božím. Toto pojetí má dalekosáhlé důsledky pro vývoj víry, neboť v přesvědčení, že má poslední a úplné zjevení poslané přímo od Boha, se islám jevil zvnějšku nenapadnutelný. Z toho vyplývá ne nepodstatná struktura islámu, při níž nemůže být žádné dělítko mezi světským a náboženským řádem, což má pro muslima jedinečný význam, který v tak extrémní míře existuje v sotva kterém jiném náboženství. Tak vznikl navenek pocit převahy, který však nemohl zabránit vnitřním napětím. Obě další náboženství (viz ahl al-Kitáb), která korán uznává jako taková, mají jako základ knihy, které jsou sepsány lidmi a nepředstavují bezprostředně slovo Boží, a tím podle islámského názoru vyjadřují vůli Boží skrze lidskou neznalost zkresleně. Ukazují sice na Boha, chybí jim však v očích islámu plné ospravedlnění. Protože korán je chápán jako sepsaná vůle Boží, je pro věřícího muslima jedinou autoritou, která určuje život ve všech oblastech. Korán, který Muhammad za svého života používal jen on sám ze své paměti, byl jeho jediným pramenem určování práva, na nějž se Muhammad orientoval jako vůdce prvotní obce. Následníci Muhammadovi ve vedení obce (viz chalífa) naráželi však s koránem, který sebrali a písemně fixovali, jako výlučným pramenem práva na určité hranice, protože museli spravovat veleříši, která rušila tradiční předěly kmenového společenství. Jako vysvětlující pramen pro nalézání práva byla vytvořena sunna, která představuje soubor tradic a slouží jako návod ke správnému jednání. Tradice o Prorokových činech a výrocích konkretizují všeobecné výpovědi koránu. Rozhodnutí Muhammadova a jednání jeho uznaných druhů, především těch, kteří přijali islám jako první, platí jako příklady k následování. Sunna je tak protějškem koránu, v němž jsou předpisy objasněny teoreticky. Sunna je prorokem a jeho druhy žitá praxe náboženství. Pro muslimy jsou korán a sunna rovnocenné. V sunně se projevuje opěrný sloup islámu, Muhammadovo prorocké povolání. Muhammad a jeho nejbližší důvěrníci jsou pro muslimy příkladem. Zvláště šíité uctívají Alího, Hasana a Husajna jako příklady nezlomné víry. Protože šíitská seskupení zvláště zdůrazňují příkladnost víry, tedy charizma určitého náboženského vůdce a jeho původ od Alího rodiny, došlo mezi šíity k rozštěpení. Různá probuzenecká a mahdistická hnutí (viz Mahdí) vznikla většinou v šíitském prostředí. Původ a podstata islámu jsou silně spjaty se sociálními a náboženskými skutečnostmi doby Muhammadovy. Arabská společnost Muhammadovy doby byla v prvé řadě společností kmenovou. Ovšem města, hlavně velké obchodní město Mekka, představují centra městské kultury. Muhammad tak sice podléhal pravidlům kmenové společnosti, jeho působení se však na základě jeho obchodního povolání silně utvářelo městy a jejich kulturou. Protože islám je jak náboženstvím, tak také právním řádem a nebyl zjeven najednou (viz korán), není ve své struktuře jednotný, nýbrž podléhal proměnám ve společenském a osobním vývoji v době svého vzniku. Rané súry z Mekky, které hlásají všemohoucnost a jedinečnost Boží, se zřetelně stavějí proti mnohobožství předislámské doby. Pozdější súry z Medíny svědčí o tom, že k řízení zvětšené obce se používalo komplexnějších pravidel a předpisů. Skutečnost, že různé zákazy a příkazy v koránu byly víckrát doplňovány, dokončovány, omezovány nebo odvolávány, se vztahuje k vývoji, jemuž se nové náboženství přizpůsobovalo. Protože přesné chronologické uspořádání zjevení, o němž muslimové vedou spory, nelze už dnes zjistit, dá se popsaný proces zrekonstruovat jen s pomocí obsahových indicií. Rychlé rozšíření islámu, zprvu mezi městskými Araby Mekky a Medíny, pak mezi kmeny Arabského poloostrova a nakonec na nově dobytých územích, bylo rozhodným způsobem ovlivněno tím, že islám je otevřený všem lidem, protože nezná žádný vyvolený národ, alespoň nikoli ve svém čistém učení. Tak přesáhl rychle hranice arabské kmenové společnosti. Jedinec se podřizuje jedinému vševládnoucímu Bohu, ne už jako dříve tomu kterému hlavnímu bohu svého kmene, čímž se kdysi upevňovala vazba na kmen. Tato otevřenost islámu také umožnila začlenit lidi v dobytých územích a jejich zčásti vyspělé kultury do islámu. Kdyby bylo náboženství vázáno na kmenovou strukturu, nemohlo by dojít k šíření, protože by znamenalo odložit vlastní kulturu. Víra v jednoho a téhož Boha (Alláha) umožnila však lidem různých tradic sjednotit se a vytvořit tak islámskou vrcholnou civilizaci, jež nebyla nesena arabskými kmeny, nýbrž konvertity, kteří tam vnesli dědictví svých starých městských kultur. Z těchto důvodů se přesunulo centrum islámsko-arabského světa krátce po smrti Proroka také do jiných starších krajin, zprvu do Damašku v Sýrii, později do Bagdádu v Mezopotámii, potom do Káhiry, Córdoby a, tentokrát už ne pod arabskou, nýbrž tureckou vládou, do Istanbulu, který osmanští Turci z byzantského hlavního města učinili sídlem sultána s titulem chalífy. Arabská kmenová kultura byla ovšem odpovědná za dynamiku dobývání, neboť jen z kmenů mohl být vytvořen oddíl vojska s údernou silou. K tomu musely být síly, které dříve hnaly kmeny proti sobě do boje, směrovány navenek, protože islám zakazoval boj uvnitř společenství. Dobývání začalo bezprostředně po smrti proroka za prvního chálify Abú Bakra. K šíření došlo podle principu kmenových válečníků s pomocí nárazových oddílů jednotlivých kmenů pod jejich kmenovými vůdci. Arabské expanzi napomohly v nepodcenitelné míře války obou vedoucích říší. Roku 629 se sice podařilo Byzantincům porazit Peršany, avšak dlouhé války vyčerpaly síly říše natolik, že kladly malý odpor, když Arabové vtrhli r. 636 do jižní Sýrie. Po ničivé porážce u Jarmuku (východně od Genezaretského jezera) padlo území jižně od Tauru (asi odpovídající dnešní jižní hranici Turecka) Arabům. Ještě pustošivěji než Byzanc byla oslabena perská říše. Porážky, které jim způsobila arabská válečná tažení, vedly k zániku dynastie. V době smrti Umara, druhého chalífy, ovládali Arabové se svými kmenovými skupinami Sýrii, Palestinu, Dolní Egypt, Irák a západní Persii. Velká dobývání vedla k tomu, že se vytvářely státní struktury, které už nespočívaly na původních arabských kmenových formacích. V provinciích byli sice dosazováni za místodržící muslimští velitelé, ale obyvatelstvo zůstalo zprvu křesťanské, židovské nebo v Persii také zarathuštrovské. Nemuslimům byla uložena daň, která byla snesitelná, a jinak jim byla ponechána jejich vnitřní autonomie. Představitelé různých náboženských společenství spravovali svou obec sami. Protože vzdálenosti v arabském panství byly příliš veliké, než aby se kmeny po válkách v létě mohly vrátit do svých původních oblastí v centrální Arábii, vznikala čistě arabská polní města, v nichž vojska mohla přezimovat a z nichž byla zajišťována další dobývání. Mnohá z významných arabských velkoměst vznikla z takových polních měst, jako např. Basra, Káhira a Kúfa. Největšího rozsahu dosáhla arabská veleříše ještě jako jednotný stát za chalífátu Umajjovců (661 - 750), kteří učinili Damašek hlavním městem říše, sahající od Španělska a Maroka na západě až k Indu na východě (dnes: Pákistán) a od střední Asie na severu a hluboko do Afriky na jihu. Tyto oblasti byly po arabském dobytí islamizovány pozvolna, protože státu nezáleželo na příliš rychlém obrácení na víru. Daňové závazky muslimů byly totiž zřetelně menší, což při konverzích velkých částí obyvatelstva vedlo k tomu, že státu unikaly očekávané daňové příjmy. Kromě toho bylo nutné, aby původní usedlé obyvatelstvo udržovalo zemědělství. Ačkoli právní rozdíly nebyly příliš velké, byli nemuslimové přece občany "druhé třídy", což už brzy posilovalo ochotu k přestupu. Protože jednotliví panovníci byli dbalí toho, respektovat v koránu chráněná náboženství, držely se přestupy v mezích. Cílená pronásledování z důvodu náboženství islám nezná. Rozštěpení východní církve (křesťanské) a skutečnost, že monofyzité byli dokonce jako bludaři vyloučeni a pronásledováni, ve spojení s kulturní blízkostí křesťanů, mluvících aramejsky, syrsky nebo koptsky, k arabským muslimům, vedly k oslabení křesťanství v Orientě a podporovaly ochotu k přestupu. Kromě toho představoval islám svým přijetím řecké filozofie, která byla v křesťanských oblastech zakázána jako bludná, intelektuální a kulturní výzvu perské vědě a poetice , která přitahovala především nestoriány. Také tolerance muslimských vládců přispěla k islamizaci. V Persii bylo rychlé rozšíření islámu podporováno úpadkem zarathuštrismu, který upadl do čisté vnějškovosti a nemohl uspokojit duchovní potřeby obyvatelstva. Rozšíření islámu v oblastech , které nikdy nepatřily k arabské veleříši, jako např. západní Afrika, pobřeží východní Afriky, centrální Asie, Sicílie, západní Čína, Malajsie nebo Indonésie, přinesly dalekosáhlé obchodní kontakty arabsko-muslimských obchodníků. Do západní Afriky přišel islám s obchodem přes Saharu, do východní Asie přinesli své náboženství obchodníci z Perského zálivu. Do západní Číny se islám dostal podél hedvábné cesty. Silné postavení muslimských obchodníků spočívalo v době před objevením námořní cesty do Indie (1502) na jejich zeměpisné poloze jako zprostředkovatelů mezi západem a východem. Dynastie Umajjovců musela od počátku své vlády (661) bojovat se silnou opozicí těch sil, které hlasovaly pro převzetí chalífské moci nějakým příbuzným Proroka. Otázka právního následnictví, která je nejzákladnějším z problémů islámu, vyvolala nakonec r. 749 nepokoje, které vedly k pádu Umajjovců. Roku 750 byl Abú al-Abbás provolán chalífou a zřídil centrum své moci v Iráku. Druhý chalífa dynastie Abbásovců, Abú Dža'far, založil Bagdád a vybudoval v něm centrum své říše. V říši Abbásovců byl kulturní vliv východních oblastí stále silnější. Jak bylo možno očekávat, nemohli Abbásovci udržet obrovskou říši natrvalo. Už v době jejich převzetí moci se Španělsko osamostatnilo pod posledním potomkem Umajjovců. Krátce poté, co abbásovská moc dosáhla svého vrcholu za Hárúna al-Rašída (786 - 809), ztratili přímou nadvládu nad severní Afrikou a východní Persií. Za nástupců Harúna al-Rašída získávali především úředníci z tureckých kmenů, kteří byli původně najímáni jako žoldnéři, stále větší vliv na stát a jeho kulturu. Došlo k situaci, že v perských a tureckých rodinách se stala hodnost velkovezíra dědičnou a tyto rodiny ve skutečnosti ovládaly říši. Roku 909 založili Fátimovci svůj šíitský protichalífát v severní Africe, což vedlo k dalšímu rozštěpení říše. Ke konečnému zániku bagdádského chalífátu došlo r. 1258 vpádem Mongolů, kteří zpustošili téměř celý Blízký východ. Egyptská vojska mamlúků, kteří převzali r. 1250 moc od Ajjúbovců, porazila r. 1260 vojsko Mongolů v Palestině a zastavila tak jejich pronikání, udržovala dále chalífát při životě, až ho r. 1517 převzala turecká dynastie Osmanů. Od doby, co Mustafa Kemal Atatürk zbavil r. 1923 dynastii Osmanů moci a odňal jí r. 1924 chalífát, je tato hodnost neobsazená a fakticky zrušená. Za Abbásovců došlo k vzestupu perského vlivu vedle arabského. V této době došlo ke kulturnímu rozkvětu, který o mnoho předčil tehdejší Evropu. Na dvoře abbásovských chalífů a jejich místodržitelů se rozvíjel skvělý dvorní život. Podporovali vědy, zvláště medicínu, filozofii a přírodní vědy; vznikaly arabské překlady nejdůležitějších klasických řeckých děl, které byly od 11. stol. překládány přes Sicílii a Španělsko do latiny a zůstaly tak zachovány Západu. Protože korán nejen upravuje vztah lidí k Bohu, ale také vykládá světový řád, který se odráží v pozemském právním uspořádání, vyžadovala si konsolidace pevného a mnohovrstevného státnictví za Umajjovců a Abbásovců nezbytně vývoj soudní pravomoci rozvíjející korán a sunnu. Z praxe výkladu textů, až do 8. stol. neuspořádané, vznikly čtyři sunnitské a jedna šíitská právní škola, které kanonizovaly právní vědy. V soudnictví se mísily podle té které části říše různou měrou arabské, byzantské nebo sásánovské prvky. V Iráku vznikla pod zvláštní ochranou Abbásovců škola Abú Hanífy (hanafíjci), která kladla zvláštní váhu na znalecké rozhodování právních učenců a zavedla do soudnictví prostředek "pokládání za dobré", když už nestačil prostý, tj. analogický úsudek. Jejich protivníci odsoudili prostředek "pokládání za dobré" za svévolný a za postup neslučitelný s prameny. Na zásady hanafíjské školy se orientovali Abbásovci a jejich následnické státy, především Seldžukové a Osmani. Dnes se hlásí k této škole především Turecko, Afghánistán, Pákistán a střední Asie. Málik ibn Anas (*715 - +795) vyvinul na základě tehdy obvyklé právní praxe oblastí Mekky a Medíny školu málikovců, která vykazuje silné vlivy tradičního arabského práva. Nejdůležitějším činitelem soudnictví podle pojetí málikovců je prospěch obce. Málikovci jsou dnes velmi rozšířeni v severní Africe, ale i v Kuvajtu a Bahrajnu. Asi nejvýznamnějším z muslimských právních učenců byl al-Šáfií, který studoval u Málika a hanafíjců a rozhodujícím způsobem formoval svými brilantními díly islámskou právní vědu. Omezil použití tradice na nalézání práva na sunnu, obrátil se proti každému pokusu svévolného souzení a odmítal také snahu o užitek pro obec. Spatřoval jediný pramen rozhodování v činech a předpisech Proroka a koránu. Dnes je šáfíovská škola zastoupena v Egyptě, Jordánsku, Libanonu, jižní Arábii, Indonésii a má menšiny v Indii, Palestině a v Íránu. Čtvrtá sunnitská škola se řídí podle učení Ahmada ibn Hanbala a vyznačuje se zvláště rigorozním postojem v kultovních a dogmatických otázkách. Dnes tvoří hanbalovci nejmenší ze škol a jsou rozšířeni na Arabském poloostrově, v Sýrii a v Iráku. Rozšíření a početní síla různých škol jsou podmíněny historickým vývojem a nahodilostmi a neurčují jejich vliv v islámské společnosti. Islámští právníci, kteří usilují o pozitivní zákonodárství, dnes používají všechny školy při formulaci právního názoru. Oficiální soudnictví nezasahuje do nauky o náboženských povinnostech, která byla pevně stanovena v koránu, závazně pro všechny muslimy (viz pět sloupů islámu). V protikladu k židovství redukuje islám různé příkazy a zákazy na několik málo; tak jsou zákazy jídel omezeny hlavně na vepřové maso, krev a alkohol. Aby vyhověl svým náboženským povinnostem, měl by se muslim pětkrát denně modlit v určenou dobu, k čemuž nepotřebuje žádný zvláštní prostor. Jednou týdně, v pátek, má muž jít do mešity k velké obřadní modlitbě (viz salát). Podlaha musí být čistá, nebo se zakryje šátkem nebo koberečkem (viz modlicí koberec). Při modlitbě je obrácen k Mekce (viz kibla). Před každou modlitbou je třeba vykonat rituální umývání, aby modlitba byla platná. V koránu nejsou stanoveny pro muslimy žádné zvláštní daně, jen by měl odevzdat určité procento majetku jako almužnu. Za prvních muslimských států se tato almužna měnila stále více v daň, kterou dostával stát, teoreticky příslušný pro spravedlivé další rozdělování. Dar almužny je v islámu velmi rozšířen a je náboženskou povinností. Poslední povinností muslima je pouť do Mekky (viz hadždž), která je nejvyšším cílem každého muslima a na niž šetří po celý svůj život; závazná je jen pro toho, kdo disponuje příslušnými peněžními prostředky.

Projekt hostuje Slovaknet.
Ubytovanie | Kúpele | Austrália | Práca v Kanade | Catering | Last minute dovolenka