Študentské stránky | Bazár skrípt | Odkazovač | Linky

Hľadaj aj na .sk .cz webe


Keltovia

Úvod:

Téma Keltové jsem si vybral záměrně, poněvadž mě keltská civilizace velmi zajímá. Keltové patřili mezi zakladatele evropské civilizace a já se budu snažit popsat jejich osídlení Evropy o jejich odkazy co zde zanechali. Dočtete se zde o tom jak Keltové žili, jak bydleli ,o umění, řemeslech a nádherně vypracovaných nástrojích, o mohylách a pohřebištích, o keltských knězích – Druidech a jejich učení, o bojích a zbraních, atd..


Kdo byli Keltové:

Vědci je řadí k Indoevropanům, kteří ve 3. tis. před Kristem sídlili v oblasti kolem Karpat. V Čechách se začali objevovat kolem roku 800 před Kristem. Sídlil zde převážně kmen Bójů, podle něhož se naše vlast jmenuje – Boiohemum, Bohemia.

Keltové se pokládali za potomky bohů, nápady, někdy se inspirovali antikou, rozvinuli do takové dokonalosti, že některé, aniž to víme, používáme i dnes.

O Keltech se dnes hovoří jako o zakladatelích evropské civilizace. Řada umělců dnes ztvárňuje keltské motivy do svých děl a jsou dokonce i hudební skupiny hrající výhradně keltskou hudbu. Obdivují se i jejich znalosti přírody, léčitelství a astrologie.

Počátky keltské kultury byly, jak už jsem uvedl kolem roku 800 před Kristem. Tehdy k nám začaly pronikat znalosti ohledně zpracovávání železa, začala se lépe rozvíjet řemesla a rostla životní úroveň. Začala starší doba železná nazývaná též dobou halštatskou, podle naleziště u rakouského Hallstattu, města na břehu jezera, kde bylo velmi početné osídlení. Těžila se zde sůl a železo, se kterým se obchodovalo.

Doba halštatská znamenala prudký rozvoj kultury a umění. Pro tuto dobu jsou typická mohutná hradiště (ve své době to byly skoro nedobytné pevnosti). Keltské kmeny měli vládce-mocné krále. Králové byli bohatí podle možností kmene a jejich smrt znamenala velmi slavný a okázalý pohřeb. Velký zlatem zdobený vůz naložený bohatstvím, obětmi, a uměleckými předměty, na hrob byla navršena obrovská mohyla. Lidé, kteří normálně žily ve vesnicích a osadách (zemědělci, řemeslníci) se v nebezpečných dobách přesunuli do hradišť. Tato hradiště, oppida jak to latinsky píšící autoři nazývali, měla rozlohu středověkých měst a byli centrem mocenským i duchovním.

O hmotné kultuře Keltů vydává svědectví řada archeologických výzkumů, množství nálezů. Keltové zde však nezanechali jen hmotné, ale také duchovní dědictví. Náleží k němu evropské mýty, báje a pohádky – to vše patří neoddělitelně k pramenům evropské literatury.

Keltské dědictví existuje i v naší národní kultuře, v umělecké tradici a v prastarých zvycích. V názvosloví nám Keltové nezanechali je název naší země a Česká krajina, i když velmi měněná stále nese stopy keltského osídlení. Keltská kultura nám zanechala i řadu svátků a obyčejů, například počátkem listopadu vzpomínka na zemřelé (Dušičky), nebo pálení velkých ohňů v předvečer prvního května, zdobení příbytků posvátným jmelím v době okolo zimního slunovratu a řadu dalších.


Keltská společnost:

Tak hlavně, Keltové se ve své době ještě dělili do kmenů (V Českých zemích hlavně Bójové), jelikož, jak je známo, nikdy nevytvořili souvislý státní útvar. V rámci jednoho kmene pak můžeme mluvit o několika společenských stupních. Je samozřejmé, že hlavou kmene je král. Nejde však o absolutistického vládce, neboť významný podíl na vládě má rada starších. Samozřejmou součástí společnosti je šlechta, neboli lidé vlastnící větší počet pozemků a k tomu odvozující svůj původ od nějakého všeobecně uznávaného urozeného člověka. No a pak již existuje vlastně jen prostý lid, kterýžto se zabývá porůznu zemědělstvím, obchodem, řemesly a podobnými věcmi.

V předchozím odstavci jsem se zmínil o tom, že kmeni vládl král, ale jak takový král zvládl vládnout xy lidem, roztroušeným na uzemí o velikosti středních Čech, je v některých případech záhadou. Můžeme ale konstatovat, že na to už tehdy měli byrokracii, vybírali daně, existovalo něco jako veřejně prospěšné projekty, měli trestní řád a podobně.

Co se daní týče, měli to s nimi Keltové přinejmenším tak složité, jako to s nimi máme my dnes. Neměli sice žádnou daň z přidané hodnoty, ale jinak se platily daně téměř ze všeho. Na příklad z hlavy, komínu, oken, půdy, ale i z dováženého zboží a jiných, dnes bychom řekli, nadstandardů.

Co se pak keltského práva týče, o tom nemáme příliš mnoho souhrnných informací, zato se nám zachovaly poměrně zajímavé kuriozity. Jednou z těch nejzajímavějších bylo vymáhání dluhů. Věřitel se totiž prostě posadil před dveře dlužníkova domu a odmítal se odtamtud hnout. Navíc ještě zahájil hladovku. Dlužník se tak dostával do nepříjemné situace. Nejen že mu věřitel překáží přede dveřmi, ale navíc ještě dlužník přejímá odpovědnost za věřitelovu smrt hladem. Co se týče ostatních zločinů, měli Keltové ne zas tak pestrý rejstřík trestů. Většinou šlo o, dnes bychom řekli, pokuty, kteréžto se měnily s závažností provinění. Druhým pólem trestů byly tresty tělesné a samozřejmě také trest smrti.

S keltskou ekonomikou v první řadě souvisí způsob obživy, neboli v podstatě primární sféra hospodářství - zemědělství.

To však samozřejmě není všechno, i když se tím zabývá většina lidí. U Keltů totiž pozorujeme i rozvoj sekundární sféry hospodářství, neboli průmyslu. O službách samozřejmě moc nemluvíme, i když to není tak zcela na místě, jelikož kupříkladu služby finanční byly na značné úrovni. Nyní však zpět k onomu průmyslu.

O Keltech máme poměrně významné zprávy jako o zpracovatelích kovů. Zpracovávali nejen klasické železo a bronz, ale také se vrhli na barevné kovy. Co se podrobností k zpracování týče, lze poznamenat že používali emailéřské postupy a že oblíbené bylo tepání kovu za studena. Práci s kovem pak dovedli na takovou úroveň, že se o tom zmiňuji jako o umění.

Keltové však nebyli jen kováři. Věnovali se většině důležitých průmyslů a ve většině z nich předběhli svou dobu o nejméně sto let. Klasickým příkladem je potravinářský průmysl, jehož produkty byly vyhledávány i v Římě (zvláště pivo).

Další charakteristikou ekonomiky je samozřejmě obchod. To, že Keltové obchodovali, je zcela jasné. S kým, to už méně. V prvé řadě mezi sebou vzájemně, jelikož území, na kterém žili bylo poměrně rozsáhlé. Za další jistě obchodovali s Římany, což je ovšem pochopitelné.


Keltské umění:

Já osobně považuji umění za jeden z důležitějších projevů svébytnosti jednoho národa, či jedné kultury. Proto je tato kapitola podrobněji dělena (ne, že by to přispívalo k přehlednosti …).

Celé rozdělení je založeno na druzích umění a na ničem jiném. Jelikož je však v každé kapitole pojednáno pouze a jedině o tom kterém druhu umění, je na začátek vhodné podat několik všeobecných informací.

Za nejdůležitější, nejklasičtější a také ve své době neobvyklý znak keltského umění je považována jeho abstraktnost. Ta se uplatňovala v podstatě ve všech uměleckých oblastech, dokonce i v takových, kde bychom to rozhodně nečekali, například v divadelním umění.

Jedním z klasických pramenů, které nám podávají informace o keltském umění jsou mince. Ty nejklasičtější jsou původně přejaté od Římanů, jenže klasickým keltským způsobem upravené. Z původního portrétu se následně stává značně ornamentalistický obraz, ve kterém by Oktaviána Augusta hledal málokdo. Tím se dostáváme k dalšímu rysu keltského stavebního a výtvarného umění, k ornamentalismu (jde o různé, převážně geometrické útvary).


Keltské náboženství:

Keltské náboženství je, jako všechno keltské, zvláštní. Dost špatně se definuje, samozřejmě není jednotné a je prostě nestandardní.

Pokud vezmeme za klasické náboženství jejich doby náboženství římské, tak narazíme na několik společných a několik diametrálně odlišných znaků. Nejdůležitější asi je, že u obou náboženství je víc bohů, přesněji řečeno velmi mnoho bohů. U obou náboženství najdeme bohy prostě všude, jelikož velká většina věcí má vlastního boha. Rozdíl je však v tom, jak bohové dle představ lidí vypadají. U Římanů jsou to klasičtí lidé (pro toho komu, to nedošlo tak po fyziologické stránce), zatímco u Keltů je tomu jinak. Jako dost ostatních věcí, jsou i bohové u Keltů abstraktní. Keltové si své bohy představují prostě jako jakési neosobní duchy, příšery nebo duchy - příšery či snad dokonce jako duchopříšery (analogie s jistou nejmenovanou federací je čistě záměrná). Snad proto nemáme jakákoliv zobrazení bohů.
Božstva do keltského života vstupovala poměrně intenzivně a nelze vyloučit že i v jistých speciálních příležitostech zacházeli kněží k lidským obětem.

Klasickým příkladem vlivu keltského božstva na své okolí je příklad jednoho božstva z Irska. Božstvo mělo jako jedno ze svých sídel vůz, který byl přechováván v jisté svatyni. V případě že se ve voze božstvo usídlilo (to poznal samozřejmě pouze kněží), tak se onen kněží vydal s vozem na jakousi pouť kde hledal služebníky pro božstvo. Stát se služebníkem božstva byla velká čest a i návštěva vozu ve vesnici byla významnou událostí. Když pak kněží nashromáždil dostatečný počet služebníků, tak se s vozem vrátil do svatyně, kde božstvo vůz opouštělo a spolu se svými služebníky se usidlovalo u pramene podzemní řeky (z čistě materialistického hlediska je to zajímavá představa).

Takhle nějak se tedy projevovala většina božstev, samozřejmě úměrně svému významu.

Ta většina božstev znamená že do toho lze počítat bohy snad všeho, na co si jen Keltové mohli vzpomenout. Našli bychom bohy hor, řek, obydlí, ale i klasické bohy války, moře a tak. Naopak bychom se také setkali s bohy nestandardními, jako jsou bohové času a podobní.

Jako učitelé, kněží, šamani a soudci působili DRUIDOVÉ.



Druidové:

Kelty vedla a formovala ve všech životních sférách elita představovaná Druidy. Druidové absolvovali rozsáhlé studium, které trvalo někdy i celá desetiletí. Sídla jejich škol ani jména učitelů se nám bohužel nezachovala.
Druidové působili jako kněží, vědci, lékaři a učitelé, jako politikové, státníci, soudci a diplomaté, ale mohli být také válečníci . Zaujímali nejvyšší postavení v keltském společenství a na shromážděních promlouvali jako první ještě před králem.
Druidové neuznávali písmo, uznávali pouze původní písmo přírody, Proto i výchova mládeže byla ryze ústní . Výuka probíhala jako výklad a osvojení si tradic a morálky. Žáci se seznamovali s pověstmi a hrdinskou mytologii.
Druid vystupoval jako soudce ve sporech mezi jednotlivci i skupinami.
Druidové stejně jako všichni Keltové věřili v transcendenci - smrt pro ně neznamenala konec, nýbrž jenom přechod do jiného odlišného světa, kde život pokračuje. Téměř stejně jako Druidů si Keltové vážili bardů, kteří byli důležitou součástí keltské kultury, protože pečovali o mluvené slovo a ústní tradici,a stejně jako Druidové byli nadáni magickými schopnostmi. I oni absolvovali dlouhé studium. Vzdělávali se v mytologii, metrice, rétorice, hudbě, zpěvu . a uměleckém přednesu. Úkolem bardů bylo přednášet zpěvem či vyprávění keltské ságy a básně o bozích hrdinech. Toto ústní předávání vynahrazovalo Keltům písemné záznamy.
Třetím kulturním prvkem v keltském společenství byli filidové, které lze označit za věštce, básníky a umělecké kritiky. Zkoumali přírodu starali se o preventivní medicínu, o věštby a utvářeli, obyčeje a výrazové formy pro předávání poznatků.
Bardové a filidové byli hierarchicky podřízeni Druidům.


Posvátné lesy:

Keltové věřili v transcendenci přírody a to se týkalo i rostlin,zcela speciální vztah se pak projevoval u stromů,jež považovali Keltové za posvátné.
Jedním z projevů , který symbolizuje niterné citové pouto mezi člověkem a stromem, bylo semínko, které se kladlo pod jazyk nebožtíkovi. Semínko klíčí a stává se z něj strom, který svými kořený obepíná mrtvé tělo a zemřelý člověk se tak stává součástí rostoucího stromu.
Památka na tento starý zvyk, kladení semínka pod jazyk mrtvého, je například k vidění na starém opuštěném hřbitově svatého Sebastiána ve Salenburku, kde mnoho mohutných, možná několik staletí starých stromů vyrůstá ze různých dávno rozpadlých hrobů. V letech 5000 až 4000 před Kristem přichází předchůdci Keltů z uralských stepí do Evropy. Byli zvyklí na širé ničím nezakryté obzory, na volný výhled a neomezenou svobodu pohybu, kontakt se stromy jež v těch dobách dosahovaly mimořádných rozměrů a kontakt s jejich magickými vlastnostmi se pravděpodobně přetvořil v kult uctívání stromů jako žijících entit.
Považovali stromy za jeden ze způsobů projevu bohů, jelikož spojovaly tři světy.Motiv třech světů a stromu jenž jimi prochází se vyskytuje i v některých šamanských praktikách.Tři světy jenž se dělí na dolní "podzemní"svět prvotních sil,"střední" svět ve kterém žijeme,"horní" svět bohů.
Silný byl vztah Keltů k dubům, neboť často odolaly úderům blesků, jak říkali Keltové "nebeským ohňům " boha hromu Taranise. Duby symbolizovaly spojení mezi Zemí a nebeskými bohy.
Ještě dnes v některých částech Skotska či Irska bývá strom určený k poražení dřevaři nejdříve uctěn smeknutím klobouku, pak je pokřtěn a požádán za odpuštění, že musí být pokácen . Teprve po této ceremonii je podříznut.
Keltové uctívali mnoho bohů stromů, například boha dubu,boha buku, či boha šesti stromů..
Od názvu stromů jsou také odvozena některá osobní či kmenová keltská jména, například irský Mac Ibar je v překladu syn tisu nebo Guidgen je v překladu syn dřeva či olše. Ke stromům se vztahuje i abeceda ,kterou Keltové později používaly - Ogam.


Keltské stezky a cesty:

Při stavbách cest v pralesech hledali Keltové cestu, mezi řidšími porosty. Na březích řeka potoků či v místech, kde podle jejich nauky "zemské záření" vytvářelo prosvětlenější, méně zarostlé přirozené pralesní stezky. Toto záření (dnes známé jako geopatogenní zóny) se vyskytuje ve větší míře nad podzemními řekami, rudnými žilami a jeskynními prostory.Jeho působení se pohybuje mezi pozitivní a negativní polarizací.
"Záření" působí nejen na vegetaci, ale i na zvířata a lidi. Keltové tyto mnohdy specifické projevy definovali jako démony a duchy vystupující z hlubin Země.Pro jejich detekci koncentrovaných míst a jejich polarizaci používali proutkaření,vyhledávali je proutkem z vrby, lísky nebo břízy.
Přirozené pralesní stezky mají na svědomí i velmi rozšířenou pověru o nebezpečí rozcestí. Soudobí proutkaři potvrzují, že právě na těchto křižovatkách má "záření" pronikající půdou několikanásobnou intenzitu. Zároveň se v západních magických systémech používá křižovatek cest pro vyvolávání bytostí, stejně tak platí archetyp cesty, jako přirozené ochrany před astrálními negativními bytostmi.
Toto "záření" vyhledávají také tažní ptáci, kteří na těchto přirozených křižovatkách nocují při pouti v hejnech. Keltové si všimli opakovaných přistání tažných ptáků na tyto aktivní místa, a vyvozovali z toho, že ptáci mají spojení s "mocnostmi" obývajících tyto místa. Také proto uctívali mnoho tažných ptáků, například labuť, kachnu divokou či čápa.
Mimoto uctívali také skupinu zvířat tzv. psycho pompy, která byla průvodci duší, a prostřednictvím které navazovali spojení mezi světem živých a mrtvých . Do této skupiny patří jelenovití, koňovití, ale také havran,jenž provází mrtvé na jejich cestě.
Dodnes se také zachoval v mnohých obcích zvyk,že lidé o svatotomášské noci(20. prosinec), což je jedna z dvanácti nocí, kdy dochází k zesílení astrálních projevů, k rozcestí, aby nahlédli do budoucnosti.
Z důkladných a přesných měření dnes jednoznačně vyplynulo, že intenzita elektromagnetického záření Země je na přirozených pralesních stezkách, a obzvláště na rozcestích, mnohonásobně vyšší než v jejich okolí. Tím teorie o keltské víře v zemské záření čili démonů na rozcestí tak dostává hmatatelný základ.


Keltský kalendář stromů:

Keltský kalendář stromů je založen na staré irské a britské abecedě stromů, na tzv. ogamonském písmu. Každé liteře odpovídá strom, barva a kámen.
Leden je měsíc počátku a očisty. Do 20. ledna je vládnoucí znamení břízy - Beith, posvátnou barvou je bílá. Tato doba je zasvěcena bohyni Matce. Od 21. ledna patří leden pod znamení jeřábu - Luis, posvátnou barvou je šedá . Toto období je zasvěcené bohyni Mórrígán . Kamenem ledna je granát.
Únor je čas jasného náhledu do jiných světů, který je vyjádřený svátky očisty. Do 17. února patří pod nadvládu jeřábu -Luis stejně jako předchozí měsíc. Od 18. února se mění vláda a nastupuje jasan - Nion, který znázorňuje dělící osu mezi světy, jeho barvou je barva průzračná jako sklo a je zasvěcen bohu moudrosti Gwydionovi. Kamenem měsíce února je ametyst.
Březen je z části ( do 17. 3. ) pod nadvládou jasanu -Nion, pak od 18. března je pod nadvládou olše -Fearn, což je strom chránící před střety a spory, jehož posvátnou barvou je karmínová. Kamenem března je krevel
Duben je spojován s narůstající energii přílivu. Nadvládu olše -Fearn střídá od 15. dubna vrba - Sail, její barvou jsou všechny jasné a zářivé barvy. Kamenem dubna je démant.
Květen je zasvěcen bohu hromu Taranisovi. Květen je od třináctého měsícem hlohu - Úath, který zajišťuje ochranu vnitřnímu i vnějšímu světu, jeho barvou je purpurová Červen je od 10. června měsícem dubu - Dair. Je měsícem síly a konsolidace všeho dobrého. Barvou je černá a kamenem je achát.
Červenec je měsíc rovnováhy . Dub je vystřídán ve vládě od 8. července cesmínou -Tinne, jejíž barvou je šedozelená . Doplňkovým znamením je oheň, protože byl považován za nejohnivější měsíc roku . Kamenem je rubín.
Srpen je od 5. srpna měsícem lísky - Coll a je obdobím zrání a obdobím věšteb, které dávají tvořivou sílu energii. Barvou je hnědá a kamenem srpna je sardonyx.
V září je od 2. září vládnoucím stromem vinná réva - Muim, která je zasvěcená bohu Lughovi . A barvou jsou všechny pestré barvy. Od 20. září přebírá vládu břečťan - Gort, jehož posvátnou barvou je nebeská modř. Září je měsícem pro rozvoj osobnosti a jeho kamenem je safír.
Říjen je od 28. října měsícem rákosu - Ngetal, který je zasvěcen skřítkovi plodnosti Robinu Goodfellowovi . Jeho barvou je trávově zelená . Říjen je obdobím přímé, pronikavé předvídavosti a obdobím získávání znalostí a schopností oddělit řád od neznáma . Jeho kamenem je opál a je zasvěcen bohyni podsvětí Hel.
Listopad je od 25. listopadu měsícem černého bezu - Ruis, což je strom nadčasovosti, kdy se mladí i staří, život i smrt vyrovnávají . Jeho barvou je červená. Listopad je zasvěcen Matkám, třem bohyním, které personifikují trojnásobnou bohyni dívku, matku stařenu. Kamenem je topas.
Prosinec -od 24. prosince měsíc břízy - Beith. je měsícem nových začátků a obdobím vypuzení špatných myšlenek a vlivů. Kamenem prosince je tyrkys.


Keltské chrámy a svatyně:

Keltské chrámy jako stavby známe až od 3. století před Kristem, většinou postavené z kamene . Jejich vnitřní část, tzv. cella, má kruhovitý tvar a je obklopena sloupovím či ochozem, aby kolem chrámu mohlo obcházet procesí. Vnitřek chrámu byl vyzdoben cennými předměty, které byly zasvěceny božstvu . Keltové však poznali chrám až pod vlivem Římanů.
V rannějších dobách používali ke svým obřadům posvátná místa, která byla pokládána za místa kde se bohové projevují intenzivněji, nebo jsou s tím místem nějakým způsobem spjati. Byly to různé hory, řeky a jejich prameny, lesy, studánky vřesoviště nebo neobydlené ostrovy.
V době laténské byla posvátná místa kultovního charakteru vymezena plotem ohradou či příkopem a to zcela jednoduchým. Často to byl jen kus země, kde byl háj s posvátnými stromy či určitý strom, kůl nebo sloup, prostě místa zasvěcená bohům, kde se obětovalo.
Jedním z takových míst byl například drunemeton, posvátný dubový háj, kde Druid konávali své obřady.
Ke svým obřadům Keltové někdy používali obyčejné kameny. Většinou to bývaly masivní balvany , bud samostatně uložené - Menhiry, nebo sestavené - Kromlech. Kamenné tabule používali jako oltář, většinou do nich vyvrtávali mísovité prohlubně , kterých se používalo k obětování. Používalo se do nich zrno a ovoce, které sklidili, ale také do nich stékala krev obětovaných zvířat.
K posvátným pramenům většinou Keltové chodili mísami, neumívali se vodou přímo z pramene, nýbrž ji nalévali do mísy, z níž se napili, a pak si opláchli tváře ruce . Kdyby si namočili ruce do pramene, považovali by to za svatokrádež . Pili a myli se obřadně, pociťovali to jako proměnu svého bytí.


Válečnictví:

Keltové měli velice rozvinuté válečnictví. Používali nejrůznější druhy zbraní od loveckých tesáků, dýk nebo luků, přes nejrůznější meče až po těžké dvoubřité obouruční sekery. Každý si mezi zbraněmi vybral tu, která mu nejvíce vyhovovala. Válečník spoléhal na svou zbraň jako na nejlepšího přítele, pečlivě se o ni staral a měl ji po celý svůj život. Někdy se zbraně předávali celé generace z otce na syna, jako rodinné dědictví.

Keltové válčili poměrně často a povětšinou s Římany, neboli s národem který si to všechno poctivě zapisoval. Z toho vyplývá, že informací o Keltech jako válečnících máme dost a můžeme tedy rozdávat. Tak nejdříve ke strategii a taktice. Scénář většiny keltských bitev vypadal asi tak, že nejdříve zaútočili jen tak na oko válečné vozy, které měly vyvolat zmatek. Pokud se to povedlo, do rozvráceného vojska vtrhla pěchota a zařídila nepřítelovu porážku. Pokud se to nepovedlo, tak se nájezd vozů opakoval dokavaď to nevyšlo. Je jasné, že tato strategie je poměrně primitivní a že může, ale jako každá také nemusí, slavit úspěch. Strategie však není na keltském válečnictví to nejzajímavější. Zajímavější je způsob boje, přípravy na boj a chování bojovníků. Všechny tyto činnosti jsou navýsost nestandardní a ve své době bychom je nenašli v Evropě a v římské říši u žádného jiného národa.

Přípravy na boj vypadaly asi tak, že vojsko se snažilo vydávat nepředstavitelný zvuk, hluk a to všechno jsou jen slabá slova (zkuste si představit, že 20 000 lidí řve jako tur a k tomu ještě buší do všeho co mají po ruce). Hudba se sice také uplatňovala, ba dokonce v keltském vojsku bylo velké množství hudebních nástrojů, ale jak by pochopil každý kdo by keltské vojsko viděl před bitvou, jsou tyto naprosto k ničemu, jelikož je zbytek hlasů prostě přeřve.

Ke způsobu boje pak patří výstroj a výzbroj. Ona výstroj, neboli zbroj byla věc, kterážto se u Keltů zas tak moc neuplatňovala. Naopak, většinou totiž bojovali nazí (skoro). Keltové také byli, co se bojové nálady týče, neuvěřitelně zuřiví a dostat se jim v případě vítězství do spárů bylo spíše nepříjemné.

Po bitvě Keltové také uplatňovali zvláštní zvyky. Tím nejvýznamnějším byla pobitevní hostina. Každý, kdo zabil nějakého nepřítele, dostal roh s medovinou, každý kdo zabil více nepřátel, dostal dva rohy s medovinou a ti, co nezabili žádné nepřátele, tak ti potupně seděli u dívali se, jak se ostatní opíjejí medovinou (z hlediska racionální výživy to byla samozřejmě výhoda a proto byli u příští bitvy v lepší kondici a pozice se vyměnily).

Je tedy jasně vidět že Keltové měli válečné zvyky skutečně prudce zvláštní.


Závěr:

Na závěr nemohu říci nic jiného, než že Keltové byli ve své době velice rozvinutou civilizací a i pro nás je dnes více než zajímavou.

Projekt hostuje Slovaknet.
Ubytovanie | Kúpele | Austrália | Práca v Kanade | Catering | Last minute dovolenka