Študentské stránky | Bazár skrípt | Odkazovač | Linky

Hľadaj aj na .sk .cz webe


MAXMILIÁN II.

*31.7.1527, Vídeň, V12.10.1576, Řezno; římský císař, český a uherský král

Nejstarší syn císaře a krále Ferdinanda I. a Anny Jagellonské byl politickými schopnostmi spíše průměrný panovník, nescházela mu však ctižádost a dostalo se mu dobrého vzdělání. Jako mladík znepokojil své okolí otevřenými projevy sympatií s nekatolickými vyznáními, stejně jako přátelskými styky s příslušníky německé protestantské šlechty. Pro následníka všech habsburských trůnů byl jakýkoliv příklon k reformaci nepřijatelný a Maxmiliánův otec Ferdinand i jeho strýc, španělský král a římsko-německý císař Karel V., se ho snažili vzdálit z ,,nebezpečného" středoevropského prostředí a sňatkem s Karlovou dcerou, infantkou Marií Španělskou, v něm utvrdit katolickou pravověrnost. Sňatek, který se konal 13.9.1548 ve Španělsku, měl však i velký dynastický význam. Upevňoval spojenectví španělských a rakouských Habsburků a posiloval možnost vzájemného nástupnictví v případě vymření některé z obou větví rodu.
Po svatbě pobýval Maxmilián ve Španělsku, kde byl zástupcem, nepřítomného Karla V. a jeho syna Filipa II. Roku 1550 odcestoval do říše a o rok později přivezl do Rakous manželku. Výprava české šlechty, která jej při této příležitosti doprovázela do Itálie, měla velký význam pro průnik renesance do českých zemí. Maxmilián měl s Marií Španělskou 15 dětí, Annu (*1549-V1580), Ferdinanda (*1551-V1552), budoucího císaře Rudolfa II. (*1552-V1612), Arnošta (*1553-V1595), Alžbětu (*1554-V1592), Marii (*1555-V1556), budoucího císaře Matyáše (*1557-V1619), dále Maxmiliána (*1558-V1618), Albrechta (*1559-V1621), Václava (*1561-V1578), Fridricha (*1562-V1563), Marii (*/V1564), Karla (*1565-V1566), Markétu (*1567-V1633) a Eleonoru (*1568-V1580). Jejich matka usilovala o přísně katolickou výchovu všech potomků, čtyři synové (Rudolf, Arnošt, Albrecht a Václav) byli vychováváni na dvoře jejího bratra, španělského krále Filipa II. Maxmilián v této věci podlehl nátlaku manželky a otce, ale současně i naději, že (pokud by Filip II. neměl mužského potomka( by některý z nich mohl zdědit španělský trůn.
Na počátku 60. let 16. století začaly být Maxmiliánovy otevřené sympatie k protestantskému prostředí vážnou překážkou v jeho budoucnosti. Svými postoji vzbuzoval nelibost nejen u Ferdinanda I., nýbrž i u španělských příbuzných a papežské kurie. Takový nepevný, skoro až pochybný katolík byl pro ně jako příští císař těžko přijatelný. Pro mladého arcivévodu však náboženství nepředstavovalo rozhodující motiv jednání, a proto v zájmu své politické kariéry ustoupil. V únoru roku 1562 složil v Praze před svými příbuznými slavnostní přísahu věrnosti katolické církvi. Tím si otevřel cestu k vládě v habsburské monarchii i na římský trůn a případně i ke španělské koruně. Dne 14.5.1562 se konala jeho korunovace v Čechách (titulárním českým králem byl již od roku 1549) a poté 24.11.1562 proběhla jeho volba a korunovace římským králem v říši (tak se stal uznaným nástupcem otce v císařské hodnosti). O rok později (16.7.1563) byl korunován i uherským králem.
V průběhu Maxmiliánovy samostatné vlády po otcově smrti roku 1564 jeho sympatie k nekatolickému prostředí značně poklesly. Protestantští stavové, kteří v zemích monarchie představovali výraznou, leckde i převažující politickou sílu (kupř. v Čechách), vkládali do Maxmiliána velké naděje, mnohem větší, než jaké byl sám ochoten a schopen vyplnit. Jeho cílem bylo zachovat stabilitu v celém soustátí a současně nevyvolat roztržku se špičkami tehdejšího katolického světa. Nezbývalo mu než opatrně balancovat mezi tlakem nekatolických poddaných a nátlakem Madridu a Říma. Nekatolická stavovská opozice v jednotlivých zemích jeho soustátí, na jejíž finanční podpoře byl panovník závislý, si však dokázala vynutit některé ústupky. Roku 1568 Maxmilián povolil dolnorakouské šlechtě nekatolické vyznání, tzv. augšpurskou konfesi. Také českým protestantům roku 1575 ústně schválil českou konfesi.
Princip rovnováhy mezi oběma náboženskými tábory se Maxmilián snažil udržovat i v říši, kde se však vůči nekatolickým silám často dostával do defenzivního postavení. Musel také čelit turecké expanzi, v roce 1566 zorganizoval neúspěšné tažení proti osmanským Turkům do Uher. Do roku 1575 se mu podařilo zajistit pro svého nejstaršího syna Rudolfa nástupnictví v českých a uherských zemích, stejně jako na císařském trůnu. Na samém sklonku svého života, v roce 1575, byl menší částí polských stavů zvolen polským králem. K vážnějšímu vystoupení proti dalšímu, nicméně podstatně úspěšnějšímu kandidátovi, sedmihradskému knížeti Štěpánu Báthorymu, chyběly již Maxmiliánovy síly. Na sklonku roku 1576, během jednání říšského sněmu v Řezně, Maxmilián II. zemřel. Je pohřben vedle svých rodičů pod renesančním mramorovým náhrobkem v hlavní lodi pražské katedrály sv. Víta.
 

Projekt hostuje Slovaknet.
Ubytovanie | Kúpele | Austrália | Práca v Kanade | Catering | Last minute dovolenka