Študentské stránky | Bazár skrípt | Odkazovač | Linky

Hľadaj aj na .sk .cz webe


Renesancia

Charakteristika
Renesance, znamená v překladu znovuzrození či obrození - totiž, jak se myslelo, znovuzrození antické kultury, tedy i umění a v jeho rámci také architektury.
Kolébkou renesance je Itálie. První generace renesančních architektů však vycházela ještě ze starokřesťanských staveb a z tzv. protorenesance, které myslně pokládala za starořímské. Teprve další umělci studují skutečné antické stavební památky a vyvozují z nich poučení pro vlastní tvorbu, která ovšem není kopírováním ani bezduchým napodobováním římské architektury.
První stavba čistých renesančních forem, florentský nalezinec Filipa Brunelleschiho, se staví roku 1420, téhož roku, kdy na Vítkově hoře odráží Žižka křižáky.
Do českých zemí přichází renesance ještě za rozkvětu pozdní gotiky r. 1492 a asi do r. 1538 ji lze označovat za časnou neboli ranou. Po ní, přibližně do r. 1580, nastupuje vrcholná renesance, a zbytek století a počátek následujícího, až do r. 1620, vyplňuje pozdní renesance, kterou prostupuje manýrismus. Celou tu dobu se však vyskytují gotické prvky různého druhu a povahy, které zčásti přežívají a zčásti se jich užívá úmyslně.
Znaky slohu
Vycházejíc z antických vzorů, přejímá renesance přes římskou architekturu v podstatě řecký systém svislé podpory - sloupu a vodorovného břemene - kladí, tvořeného architrávem, vlysem a římsu, dál z římského stavitelství pilíř, oblouk a klenbu, a tyto motivy někdy navzájem kombinuje.
Sloupové řády, kterých užívá, řadí zpravidla podle tzv. klasické nadřazenosti - od nejjednodušších a nejhmotnějších dole k nejdekorativnějším a nejsubtilnějším směrem nahoru, a to zejména v arkádách, přičemž do přízemí se někdy místo sloupu staví hranolový pilíř. Podle této nadřazenosti následují jednotlivé řady zdola nahoru v tomto pořadí: toskánský, zvaný někdy římskodórský, iónský, korintský a kompozitní. Oproti klasickým vzorům mívají sloupky vrcholné renesance místo kanelur, povrchového svislého žlábkování, hladké dříky. Spolu se sloupy a polosloupy se v tomto období uplatňuje také plně vyvinutý pilastr.
Renesanční architektura působí staticky klidným vrstvením horizontálních (vodorovných) pater, jen někdy oddělených římsami, a tento dojem zesiluje atika, typický renesanční zakončovací článek nad hlavní římsou, užívaná často místo tradičních štítů a občas kryjící opačný sklon střechy, s úžlabím uprostřed.
Fasáda, až na ostění oken - pro renesanci jsou příznačná sdružená okna ve společném ostění - a portálů, je plošná, členění nedodává stěně architektonická plasticita, ale buď malba (časté a nejjednodušší bývají nárožní šedé, vzácněji červené nebo žluté obdélníky), nebo sgrafito, obvykle napodobující iluzivně diamantový řez.
Dvoubarevnosti se dosahuje buď tak, že tenká svrchní vrstva světlé omítky se za vlhka proškrabuje na tmavou spodní (je-li tomu opačně, mluvíme o obráceném sgrafitu nebo kontrasgrafitu), nebo také tím, že povrch zůstává hladký a škrábané části v jednobarevné omítce se pro zdrsnění brzy barevně odliší působením povětrnosti. Při malbě - kromě pestrobarevnosti - se užívá tzv. chiaroscuro, malba omezeným počtem barev (například bílá, pískově žlutá a sienová, nebo bílá, světlešedá a tmavošedá), kde výsledek působí dojmem reliéfu. U poměrně omezeného počtu staveb ukončuje průčelí ve funkci hlavní římsy lunetová římsa, někdy rovněž jen iluzívně napodobená ve sgrafitu nebo malbě (zámek Telč).
V renesanci se objevuje již také kompozice otvorů, oblíbená později v baroku i klasicismu a empíru, zvaná vignolovslý nebo palladiánský (palladiovský) motiv (užívali ho totiž italští architekti Vignola a Palladio) a někdy také syrský oblouk. Je to symetrické seskupení tří otvorů - ve funkce okna, vchodu nebo motivu v arkádách - z nichž střední širší vrcholí půlkruhovým obloukem a dva boční užší jsou zakončeny přímým překladem.
Dalším přínosem renesance je kuželková balustráda, objevující se v parapetu arkád, volná i poloreliéfní v atikách, na kazatelnách, v zábradlí schodišť i v iluzívním provedení ve sgrafitu na fasádách.
Pokud jde o renesanční klenby, nejoblíbenější typy jsou křížová a valená s lunetami, ale užívají se i klenby klášterní, zrcadlová, necková a vzácněji kupole. Pro hrany kleneb jsou charakteristické ostré hřebínky, většinou vytažené ve štukové omítce, ale v časnější době, počátkem 16. Století, vyzděné z cihelných tvarovek a tedy širší a kombinované v průsečících s podobně prefabrikovanými svorníky (např. na hradě Lipnici v 1. Patře severozápadního paláce). Po r. 1600 zčásti vystřídávají hřebínky ploché lišty.
Zcela novým prvkem je ornamentální, popřípadě geometrický štuk, jenž čerpá opět z ornamentiky antické. Někdy jej nahrazují terakotové reliéfy. Figurální štukatury mnohdy vysokého reliéfního provedení zpodobňují alegorie (oblíbené ostatně i v malbě a v kamenných reliéfech na soklech a parapetech arkád) i celé výjevy, čerpající náměty z antických dějin a bájesloví, ale i z bible.
Velmi rozšířené a pro renesanční interiér příznačné jsou trámové a u zámků ještě kazetové a tabulové malované stropy. U prvních se na stěnu mezi sousední trámy malují pestré ovocné a květinové festony, vytvářející po obvodu místnosti girlandy s vlajícími stužkami a třapečky.
Změna životního stylu
Renesance vyrůstá z probuzeného zájmu o antickou vzdělanost, vědu, filozofii i umění a pod jejich vlivem se tu utváří nový světový názor, na němž se podílejí poznatky z cest po Evropě i jiných světadílech i výsledky studia přírodních věd. Dosavadní zdánlivě "věčné" pravdy, jak je hlásala církev, se podrobují kritice a přežívající dogmata, více či méně bráněná svými zastánci, jsou zatlačována sílícím poznáním.
Logickým důsledkem je změna životního stylu, opouští se středověký ideál pozemského žití jen jako přípravy na věčný život posmrtný a naopak v životě vezdejším se renesanční člověk snaží vychutnat co nejvíce. Život se zesvětšťuje, uvolňuje a tento obrat se zcela nutně odráží i v umění. Nyní se umění staví převážně do služeb člověka, místo kostela se základními architekturami stávají šlechtický zámek a palác a měšťanský dům. Umělci odkládají někdejší anonymitu, jsou ctěni a obdobně v malířství a v plastice se do popředí dostává portrét jako výraz individualismu a sebevědomí osobnosti jednotlivce. Umělecká díla se stávají předmětem zájmu sběratelů, mezi nimiž u nás přední místo zaujímá císař Rudolf II.
Tyto vnější jevy mají ovšem základ v hospodářských podmínkách. Mocným činitelem se stávají města s rozvinutým obchodem a výrobou, z jejichž renesanční výstavby dodnes cítíme, až ani konfiskace majetku po nezdařilém povstání roku 1547 proti Ferdinandovi I., prvému Habsburkovi na českém trůně, je nadlouho neoslabily.
Naopak hospodářské potíže hrozí šlechtě. Výnos z pozemků obdělávaných poddanými starým způsobem je nedostačující , a tak feudálním pánům nezbývá, než se postit do konkurence s městy, zejména zakládáním pivovarů, což přináší věčné spory a soudy s měšťanstvem. Kromě toho se přeorientovávají i v užitkování půdy - začínají hospodařit sami, ve vlastní režii, zakládají rybníky (nyní v daleko větší míře než v pozdní gotice, známá je osobnost "rybníkáře" Jakuba Krčína z Jelčan), do nichž přivádějí vodu důmyslná díla, stoky a kanály o délce až několika desítek kilometrů (jižní Čechy, Pardubicko), budují vinice, chmelnice, ovčírny - z někdejších bojovníků se stávají velkostatkáři.
Ani církev nezůstává ušetřena proměn. Reformační proudy a tendence ji nutí k posilování vlastních pozic a k tomu má přispět i nedávno založený jezuitský řád, povolaný do Prahy již roku 1556. Nad domácími kališníky nabývají převahy luteráni a Čeští bratři, sjednotivší se na společném nábožensko-politickém programu, tzv. konfesi, a roku 1609 pro sebe vymáhají Majestát Rudolfův, zaručující náboženskou svobodu i pro poddané.
Sílící postavení českých stavů vede k ozbrojené intervenci - nezdařenému vpádu vojska císařova bratrance, pasovského biskupa roku 1611 (což vyvolalo lidové bouře proti klášterům a katolickým kostelům, spojené s pleněním), ale měření sil pokračuje i nadále. Vrcholí roku 1618 pražskou defenestrací (vyprovokovanou zavřením kostela v Broumově a zbořením rovněž protestantského kostela v Hrobu), při níž byli z oken Hradu svrženi místodržící Slavata a Martinic, zastupující v Čechách císaře, který nyní již natrvalo sídlil ve Vídni.
To je také začátek třicetileté války, v níž po počátečních úspěších české vojsko (z celkem oprávněné obavy pánů ozbrojit utiskovaný domácí lid) ztrácí 8. listopadu 1620 bitvu na Bílé Hoře. Rekatolizace tím má otevřenou cestu do Čech a s ní i barok, ukončující násilně renesanci. Na Slovensku, nedotčeném těmito událostmi, se však renesančně staví ještě dlouho do 17. století.
Hluboké ekonomické proměny a nový světový názor se bezprostředně odrážejí ve způsobu života celé společnosti, snad jen s výjimkou neplnoprávných vesnických poddaných.
Přežívání gotiky
Přežívání gotických tvarů nebo motivů prostupuje renesanci až do počátku 17. století a svědčí o silných tradicích gotiky. Že se tak nejednou dálo na přání stavebníkovo, dokládají dva příklady z Pražského hradu: v roce 1557 schválil císař Ferdinand I. v soutěži na stavbu hudební kruchty v nedokončené svatovítské katedrále návrh Bonifáce Wohlmuta, protože použil hroužených přetínavých obrazců kamenných žeber, podle císařova názoru vhodnějších pro kostel. V roce 1559 vyšel Wohlmut stejně vítězně ze soutěže na zaklenutí Staré sněmovny, pro niž - vzhledem k sousedství s Vladislavským sálem - navrhl rpvněž kamenná profilovaná žebra, splétající, stáčející a přetínající se, avšak ve skutečnosti jen nefunkčně podložená pod renesanční neckovou klenbu s lunetami. (Obdobně je tomu i v případě bohaté žebrové hvězdice kostela na Karlově v Praze, nalepené na renesanční kupoli z r. 1575). Naproti tomu štuk, použitý sice již v letohrádku Hvězda, se zprvu netěšil oficiální přízni a byl považován za méně hodnotnou náhražku.
Později se, kromě stále ceněného kamene, žebra i se svorníky napodobují alespoň ve štuku, ale i typické renesanční hřebínky vytvářejí síťové, obkročné nebo hvězdicové, často přetínavé obrazce a nechybějí ani kroužené motivy. Z pozdní gotiky se přejímá také sklípková klenba. Z ostatních prvků se nejednou užije lomeného oblouku v portálech, a především v kostelní architektuře se gotická schémata udržují až s překvapivou konzervativností, ať již jde o polygonální závěry presbytářů, mnohdy s opěráky, nebo o kružby ve štíhlých oknech.
Raná renesance
Raná neboli časná renesance v našich zemích se dá časově vymezit kolem roku 1492 (shodným s letopočtem objevení Ameriky), kdy z ruky vlašských kameníků, povolaných z Uher, vzešel portál zámku v Tovačově na Moravě a téhož roku i zámecký portál v Moravské Třebové, zřejmě dílo domácího kameníka, a rokem 1538, v němž stavba pražského letohrádku královny Anny zahajuje nástup skutečného renesančního umění.
Souběžně s časnou či ranou renesancí totiž stále žije pozdní gotika a vydává až do počátku 16. století své nejskvělejší plody. Nový sloh se naopak teprve probojovává: záhy se ho ujímá pražská dvorní stavební huť Rejtova (Reidova) a jejím nejčastějším datovaným renesančním projevem z roku 1493 jsou okna Vladislavského sálu, tesaná patrně podle grafických vzorníků, rozšiřovaných tehdy již z Itálie za Alpy.
Renesanci se pozvolna přizpůsobují i domácí mistři, ale vesměs jde prozatím stále jen o kamenické doplňky architektur, pojatých tradičním způsobem. Jsou to hlavně portály, okenní ostění a ojediněle i čela podloubí. Sloupy a polosloupy jakož i pilastry mají kanelované dříky s vloženými píšťalami, po celé výšce stejně široké, bez entáze, a jejich hlavice jsou tvořeny buď širokými blanitými listy, nebo - na nápadně tenkých dřících - se skládají ze stylizovaných akantů a květů a kladí se nad nimi většinou nezalamuje.
Spíše jen jako zajímavá epizoda se v 16. století objevuje tzv. románská renesance. První na ni v roce 1921 poukázal profesor Vojtěch Birnbaum a pokusil se vyložit ji jako hledání východiska nových tvůrčích možností v románském slohu v okamžiku, kdy pozdní gotika dožívala a skutečná renesance ještě nevstoupila na zdejší půdu. Jak se zdá, s projevy románské renesance se setkáváme nejen v kombinaci s gotikou, ale i později, během druhé poloviny 16. století. Je tvarově stejně neobvyklá jako v 18. století tzv. barokní gotika, i když nesrovnatelně méně významná.

Jako nejcharakterističtější její ukázka se zpravidla uvádějí tordované polosloupky a svazkové sloupky s krychlovými hlavicemi ve funkci patek v průjezdě staré hradní brány v Jindřichově Hradci, ještě nedávno považované za skutečně románské. Avšak téměř ještě výraznější příklady se našly např. v mázhauzech mešťanských domů v Polné, rovněž s "románskými" krychlovými hlavicemi, opakovanými v převrácené poloze vždy jako patka téhož sloupku.
Vrcholná renesance
Vrcholná renesance trvá od r. 1538 až do sedmdesátých let 16. století. Letopočtu 1580 se užívá spíše jen jako orientačního mezníku pro konec vrcholné a začátek pozdní renesance.
Ve štítech, jejichž existenci si vynucíjí vysoké střechy, ale i v atikách, kryjících často střechy skloněné opačně, do středu, se uplatňují dva směry. První jsou volutové, závitnicové štíty, členěné lešením pilastrů (nebo polopilířků) a říms a v obryse obohacené čučky, zakončovacími články římsového profilu, obvykle čtvercového půdorysu, které připomínají vázy s poklopem. Tato skupina štítů se vývojem zjednodušuje, až zůstává pouze štítová plocha, dělená horizontálně minimálním počtem říms. Druhý typ představují štíty a atiky obloučkové, jejichž vzor nacházíme v Benátkách. Na rozdíl od volutových se vyskytují jen zhruba v rozmezí let 1540 - 1580. Nejčastěji se s nimi kombinuje tzv. krenelování, dekorativně přetvořené opevňovací prvky, válcové baštičky s klíčovými střílnami a zubaté cimbuří.
Obdobně jako volutové štíty se působením českého prostředí zbavují plastického detailu také arkády. Upouští se zejména od profilovaných archivolt lemujících oblouky a ponechává se zcela hladká stěna. Mezičlánek v tomto zjednodušování tvoří orámování oblouků sgrafitem nebo chiaroscurem, v ploše napodobujícím iluzivně archivoltu. Typickým profilem ostění oken i dveří, přecházejícím až do časně barokních valdštejnských staveb, je čtvrtválec mezi dvěma hranolovými lištami při vnějším okraji ostění.
Prostředníkem slohu jsou Vlaši - Italové, kteří nenacházejí obživu ve své vlasti a putují houfně na sever, za Alpy. Početné skupiny mistrů zedníků a kameníků se usazují v Čechách, přijímají tu měšťanství a v některých městech vytvářejí celé kolonie (v Praze na ně upomínají Vlašská kaple, Vlašská ulice a v ní Vlašská špitál) a brzy se i v tvorbě přizpůsobují domácímu prostředí, a naopak zase místní umělci se přiučují od nich.
Mimo nastíněný vývojový proces stojí severočeská francouzsky orientovaná saská renesance, dodávající předlohy také častější české stavební tvorbě. Neužívá sgrafita, místo vyzděného a omítaného členění štítů sahá k tesaným kamenným architektonickým článků, a zejména typické jsou baňaté dříky sloupků (stavby v Benešově nad Ploučnicí, Jáchymov aj.), dále silně dekorativně pojaté portály s edikulami a portály, do jejichž nálevkovitě porozevřeného ostění jsou, obvykle přes roh, vybrány nikdy se sedátky.
pozdní renesance
Z tohoto Saskem ovlivněného prostředí se postupně do celých Čech šíří pozdní renesance, přicházející ponejvíce s luterstvím kolem roku 1580 a trvající u nás - s jednotlivými přežívajícími výjimkami - do Bílé hory. S ní se prostupuje manýrismus, zprvu považovaný za pouhý směr, ale nověji hodnocený již jako slohové období mezi renesancí a barokem (v italském umění např. spadá mezi léta 1530 - 1600). Název se odvozuje z francouzského slova maniére - způsob a někdy také z latinského manus - ruka, protože v manýrismu jde o jistý druh eklekticismu - o manýru, vnější formální dokonalost a zručnost, vycházející z přejímání způsobů, tvarů a motivů již úspěšně vyzkoušených jinými umělci na jejich - slavných - dílech. Avšak zatímco tyto tendence jsou lépe postižitelné a odlišitelné v malířství a sochařství (u nás např. v tvorbě nizozemských umělců za císaře Rudolfa II.), v architektuře se zatím nedošlo k jednoznačnému hodnocení a to tím spíše, že manýrismus přesahuje až do mnohotvárného období druhé, ne-li ještě i třetí čtvrtiny 17. století (uslyšíme o něm ještě v následující kapitole u raného baroku).

Ačkoli k pojmu manýrismus lze přičíst např. nahrazování triglyfů v kladí konzolami, svislých architektonických článků, sloupl, polosloupů nebo pilastrů, figurami a hermami, pronikání klenáků v portálech do kladí apod., zůstaneme pro zjednodušení u společného výčtu znaků pro celé údobí, ohraničené zhruba roky 1580 - 1620.

Podíl holandských a německých vlivů a zabarvení pozdní renesance je patrný především v přemíře ornamentu.
Ve sgrafitu kromě geometrického členění (zejména prázdnými obdelníky) nabývají obliby figurální motivy jak alegorické, tak s tématikou z antické mytologie nebo historie, ale i náboženskou, čerpající hlavně ze Starého zákona (velmi časté výjevy z příběhu o Samsonovi).
Města
Se šlechtou nejen hospodářsky, ale i vnější reprezentací soutěží města a samotní měšťané, teď zhusta erbovní, s právem užívat erb (jak dosud dokládá množství renesančních náhrobků.
Vizitkou města se stávají radnice a vysoké městské věže, spoluvytvářející dodnes siluetu města, stavěné buď u radnice, nebo u hlavních kostelů . Přibývají novostavby humanisticky zaměřených škol (s různými i latinskými a řeckými průpovídkami na fasádě nebo na portále), špitály, masné krámy (nejčastěji bazilikální dispozice s uličkou ve střední vyšší, shora z boků osvětlené části a s krámci v nižších postranních částech, otevřenými z obou stran do střední komunikace), dále pivovary, lázně, mlýny, vodárny - v podobě věží u mlýnů a v městských hradbách, ale především desítky a sta měšťanských domů.
Domy, zejména po častých a nejednou katastrofálních požárech, jež bývají i později mezníkem ve stavebním a slohovém vývoji města, se důkladně přestavují, třebaže většinou zachovávají hloubkovou dispozici, danou existující gotickou parcelací. Jindy se parcely zakoupením dvou sousedních domů (nebo jejich spálenišť) spojují a jejich průčelí (pokrytá jako všechny ostatní tou dobou malbami nebo sgrafitem) vrcholí v tom případě dvěma štíty vedle sebe. Typickým doplňkem vnějšku jsou především nárožní mnohoboké nebo válcové arkýře. Převládající je mázhausový typ, mázhausy mívají mnohem častěji než v gotice dvoulodní uspořádání s jedním nebo více sloupky a klenby. V nádvořích, buď v uzavřené dispozici, nebo podél dvorního křídla, ale jen ojediněle na průčelích se přejímají ze zámecké architektury arkádové lodžie.
Městská opevnění se jen ojediněle doplňují. Stavějí se hlavně brány nebo nová předbraní, z nichž některá působí více dojmem reprezentativnosti než jako fortifikace, starší brány dostávají štíty nebo ozdobné atiky.
Jinak je tomu v oblastech ohrožovaných tureckými výboji podél Dunaje. Ve Strážnici proto tehdy vzniká mohutné cihelné opevnění s branami sevřenými dvojicí půlválcově zakončených bašt, ale především na Slovensku se doplňují městské fortifikace. Opevňují se také některé venkovské kostelíky, ale současně se zakládají i velké pevnosti nejmodernějších dispozic, hvězdicového půdorysu.
Na venkově a na předměstích si feudálové nebo zámožní měšťané zakládají často rozlehlé a výstavné dvorce se štítovými branami a sýpkami, z nichž alespoň některé mívaly sgrafito.
Z období renesance, kdy převládal typ dřevěných zastřešených mostů se uchovalo několik mostů kamenných, např. čtyřobloukový most (1564-1568) přes Ploučnici v Děčíně, nebo most přes Labe pod císařským zámkem v Brandýse nad Labem (1568-1569).
Hrady, zámky a tvrze
Hrady, pokud stojí osaměle na skalách, se buď zcela opouštějí, nebo se stávají - bez valné údržby - sídlem úředníků správy panství, pokud k nim přiléhá měst, a zejména jde-li o rodová sídelní centra, modernizují se přestavbami, rozšiřují novostavbami paláců a hospodářských a správních budov na předhradích. Staré gotické věže se alespoň zvyšují o arkádový ochoz a renesanční helmici.

Novým obydlím feudála se stává zámek, zakládaný - nejde-li o přestavbu hradu - přímo uprostřed panství. Požadavkem je komfort, nikoli již hájitelnost a obranyschopnost, opírající se o fortifikaci i za cenu zmenšeného pohodlí. V nejrozvinutější formě vycházejí zámky ze schématu italského kastelu - čtyřmi křídly obklopují střední nádvoří, do něhož - v Čechách však nikdy na všech čtyřech stranách, na Moravě snad jedině ve Staré Vsi - se otvírají arkádami lodžie, prostředkující komunikaci do jednotlivých místností, které v té době ještě nedostávají pevně stanovené určení. Nároží často zpevňují věžice nebo rizality, spíše jen výtvarně připomínající - obdobně jako někdy zřizovaný příkop - opevňovací prvky. Jednodušší a menší zámky tvoří půdorys trojkřídlé tzv. podkovy, nebo velkého L, popřípadě mají jediné křídlo a u mnohých chybějí arkádové lodžie, které nahrazuje chodba.
Obdobu zámku, i když zpravidla v severnějším prostředí zhuštěné zástavby, je městské - obvykle dočasné, sezóní sídlo šlechtice - palác. U městských paláců (pokud to prostor dovoluje) stejně jako u zákmů se zakládají geometricky řešené zahrady s ornamentálnšě vysázenými a stříhanými porosty. K jejich vybavení patří kromě kašen a fontán oranžerie, fikovny, letohrádky či lusthausy a v sousedství míčovny pro míčové hry renesanční společnosti a jízdárny. Půdorysnou hříčkou je šesticípá dispozice jednoho z nejznámějších letohrádků - Hvězdy na Bílé Hoře.
Tvrze jako sídla drobné venkovské šlechty se od menších zámečků liší jednoduchostí. Zevně jejich hladkou, zpravidla patrovou fasádu pokrývají sgrafita, uvnitř v přízemí a někdy i v patře bývají místnosti klenuté hřebínkovými klenbami. Dnes je najdeme často přefasádované (sgrafita se objevují při opadávaní omítky), zbavené štítů, stojící v hospodářských dvorech, někdy změněné na sýpku nebo na navenek nenápadný obytný dům. U některých bývá v ohradní zdi i bašta.
Kláštery a kostely
Kostelů oproti gotice vzniká poměrně méně, noboť předchozí století jich zanechala dostatečné množství. Zakládají se nové hřbitovní kostely mimo hradby, dále prosté bratrské sbory (velkou stavbou tohoto druhu je sbor v Mladé Boleslavi) a do existujících kostelů se vestavují boční zpěvácké, literátské tribuny. Novostavby se silně přidržují gotické tradice v polygonálním presbyteriu, často i s opěrnými pilíři (zatímco jindy se opěráky vtahují dovnitř, jak jsme v nejpozdější gotice viděli u kostela v Mostě), ve vysokých štíhlých oknech, běžně užívajících kružeb a v klenebních obrazcích, nejednou síťových, tvořených kamennými nebo alespoň napodobenými omítkovými žebry. Typické i zde všude jsou postraní literátské empory.
Skutečně renesanční půdorysy, jako elipsa a protáhlý mnohoúhelník, a příslušné prostorové typy se však objevují až na samém sklonku slohu, jsouce někdy přiřazovány k maýrismu, a větší netradiční stavby té doby ukazující dokonce již k baroku.
Pokud jde o vnějšek, typicky renesančními prvky jsou štíty, někdy i lunetová římsa a věže. Ty mívají v některých oblastech horní patra osmiboká, v jiných končí tupě obloučkovou atikou a u větších věží městských kostelů horní patro se světničkou hlásného obtáčí kamenná pavlač s arkádami nebo jen ochoz se želeným zábradlím, krytý shora přesahem malebné střešní helmice.
Z renesance se dochovala i řada dřevěných kostelů a jinde roubené a bedněné zvonice. Zděné zvonice s bohatě členěnými atikami se hojně vyskytují při slovenských kostelech na Spiši.
Dobová architektura
Z drobných výtvorů, vzešlých především z rukou kameníků, oživují krajinu sloupková boží muka, nejtypičtější (odtud zřejmě i název) s reliéfem Krista na kříži, na jedné stěně plné horní "kapličkové" části (v městech se jim podobaly pranýře), dále mezníky a hraniční kameny s erby a letopočty a smírčí kříže (mylně zvané cyrilometodějské a objevující se již v období gotiky), stavěné provinilcem jako součást trestu většinou za přepadení, a proto někdy doplněné zobrazením vražedného nástroje, mečem, kopím, sekyrou bradaticí (širočinou) apod.

Projekt hostuje Slovaknet.
Ubytovanie | Kúpele | Austrália | Práca v Kanade | Catering | Last minute dovolenka